Řím čelil v prvních dvou století našeho letopočtu čelí se prohlubující propasti mezi bohatými a chudými.

Tato kdysi mocná říše dosáhla svých geografických a vojenských hranic. Její ekonomika produkovala málo zboží vhodného pro vývoz.

Otroci, kteří byli získání dobytím postavili většinu silnic, mostů a akvaduktů a přebrali pracovní místa v zemědělství, těžbě a stavebnictví.

A jak tato levná pracovní síla postupně nahrazovala římské občany, ulice se stále více zaplňovaly bezcílně nečinnými, nezaměstnanými a hladovými lidmi.

Císaři vytvořili iluzi zaměstnání a práci na částečný úvazek za předpokladu dotovaného bydlení a rozdělování obilí.

Ale zjistili, že to nestačilo a bylo potřeba ještě více.

„Lidé, kteří zívají jsou zralí na povstání.“

Císař vyhlašoval stále více a více svátků, až nakonec trávili Římané polovinu svých dnů na gladiátorských hrách, veřejných popravách a závodech vozů.

Znechucen tím, co se stalo jeho krajanům, obvinil satirik Juvenalis [wiki] své spoluobčany za zaprodání se úplatkům „chléb a hry.“

Římané mu to nijak nevyvraceli, dál takto setrvávali až byla říše za dvě století navždy rozdělena a Řím byl dobyt Vizigóty.

Opravdu se vůbec někdy poučíme z historie?

Překlad článku BREAD AND CIRCUSES…
renegadesblog.wordpress.com/2013/05/18/bread-and-circuses